Zastávka

Odešla do zahraničí, ale na pobyt u prarodičů v Zastávce stále vzpomíná

Ilustrační foto
Autor: Irena Westerwick

Před několika dny kontaktovala redakci portálu Rosicko.cz paní Irena Westerwick, která si chtěla připomenout výročí svých prarodičů, u kterých vyrůstala v Zastávce u Brna. Nakonec se s námi podělila o svůj životní příběh. Letos by její prarodiče oslavili 115. narozeniny.

Paní Irena bydlela u svých prarodičů Anny a Karla Hauserových ze strany otce v ulici Nerudova 159. Zde bydlela do 6 let. Babička s dědečkem žili ve skromných podmínkách. Jako WC sloužila dřevěná budka na dvoře, jeden kohoutek se studenou vodou v předsíni, kamna místo ústředního topení, babička prala rukama na valše.

"Dům byl plný pohody, porozumnění, lásky, dobré nálady, vždy čistý a voněl po upečené bábovce. Zahrádka byla s různými ovocnými stromy a květinkami. Na dvoře běhaly slepice, kterým jsem dala jména, takže se nedaly zabít ani sníst," vzpomíná paní Irena.

Její dědeček pracoval v Juranových závodech na vrátnici a babička pořád hledala nějakou práci v domě, jakoby si nechtěla sednout a odpočinout. "První 3 krůčky jsem udělala s dědečkem na bývalem dřevěném mostě v Zastávce. Procházeli jsme se kolem rybníčka, který zavezli kvůli autobusovému nádraží."

Prarodiče zanechali v jejím životě silný otisk

"Chodili jsme do Zeleňáku a dědeček mně učil jména stromů, květin a hub. Nosil mě na ramenou, abych měla rozhled a dělal, že hříbka nevidí, abych ho našla já. Doma nás čekal prostřený stůl s dobrůtkami jako povidlové placky."

Poté se na přání matky odstěhovala do Brna, navštěvovala stále prarodiče a také od nich dostávala ovoce, zeleninu, vejce. "Dědeček uměl udělat výbornou višňovku a slivovici z našich švestek. Vše bylo pro mě samozřejmé, byla jsem drzá a nevážila si toho, což mě teď moc mrzí. Dědeček schovívavě řekl, že jsem květinka z čertovy zahrádky. Myslím, že byli opravdu vzácní lidé, nezažila jsem, že by se hádali, nebo si nadávali. Nikomu nepřáli nic špatného, nezáviděli, nepomnouvali, nebyli povrchní, zato pracovití."

Po maturitě pracovala v účtárně a ve volném čase jako průvodkyně u Čedoku.

Počase byla nucena paní Irena dům prarodičů prodat. Nestíhala se starat o dům a práci v Brně zároveň. Dodnes má však uschovanou jejich devadesát let starou ložnici s veškerým nábytkem, hrníčky a knížkami. Svému synovi o Zastávce a prarodičích často vypráví a ukazuje jejich fotky vystavené v obývacím pokoji.

"Za vše, co je ve mně dobrého, vděčím jim a dětství s nimi bych nevyměnila za všechny poklady světa."

Německo - nový začátek

Před 24 lety se paní Irena seznámila se svým manželem, Němcem, a odstěhovala se za ním do Brém. Zde musela začínat od začátku. Maturitu jí zde neuznali, proto musela navštěvovat znovu školu.

"Většina Němců me přijala pěkně a pomáhala mi. Dodnes mám v Brémách přátele. Pracovala jsem jako účetní stejně jako v Brně, jen pro manžela, který po vystudování informatiky pracuje na volné noze pro banky."

Z pracovních důvodů odešli do Curychu do Švýcarska před 7 lety. Paní Irena šla ještě jednou do školy, aby mohla pracovat jako asistentka, poradkyně výživy.

Její syn má 22 let a studuje informatiku. Sama paní Irena Westerwick, která má 51 let, uvažuje, kde se natrvalo usadí. "Manželovi se v Česku pokaždé moc líbí, jezdíme tam každý rok, má rád Moraváky, jejich smysl pro humor a přátelské chování. Dovedeme si představit žit na Moravě. Manžel říkal, že by se pak hned přihlásil do kurzu češtiny, zná jen pár slov." Manžel paní Ireny Čechy obdivuje za to, co dokázali po Sametové revoluci bez toho aby dostali miliardy jako Východní Němci, kteří si, podle jeho slov, ještě stěžují.